Otázky a odpovědi VI

26.03.2021 11:42
Chtěla bych se zeptat, jak je to s cvičením sestavy a zapojením stabilizačního systému. Má smysl cvičit další části sestavy, pokud neudržíš zapojený stabilizační systém ani při 1.části?
Jak je to se vztahem stabilizace - osa?  Vidím často, že se lidé učí už 2. a 3.část sestavy, ale v průběhu cvičení nemají dobrou stabilizaci. Dává to takto smysl?
Je tedy dobré se "nějak" mechanicky naučit sestavu a pak ji vylepšovat anebo nejdřív zamakat na stabilizaci a pak teprve cvičit sestavu?
V době, kdy cvičení vznikla, to asi bylo jasné, ale dnes je to obecně se stabilizačním systémem špatné...
 
Samozřejmě se nabízí odpověď, že nejdříve by měl člověk umět správně zapnout vše, co je třeba, ale...
Kdybychom měli čekat, až udělme dobře první pohyb sestavy, a pokročit k dalšímu jen za předpokladu, že bude proveden dobře, nikdy bychom se přes něj nemohli dostat dál. :-) Pokaždé, když François přijede, postaví nás do základní pozice čchi kungu a pak shodí pohybem jednoho prstu. Kdyby se člověk bral vážně, asi by se okamžitě musel sebrat, vzít si provaz a jít se zastřelit do jezera. 
 
Dříve se prý cvičilo tak, že se stála pozice dvě hodiny každý den po dobu jednoho měsíce a pak další měsíc druhá, dokud se neprošlo všech 8 základních pozic. Až poté se prý až začala učit forma. Nevím, nebyl jsem u toho. Kdyby se to tak mělo dělat v kurzu, jsem přesvědčen, že by do něj nikdo nechodil. Ani já.
 
Druhým extrémem je učení se spousty různých forem, bez náležitého zvládnutí základů. François, když byl na pekingské univerzitě sportu, tak se jeden z místních profesorů chlubil tím, že umí přes sto různých sestav. François to komentoval, že je škoda, že žádnou správně. Následně se mistr jal ukazovat, jak má vypadat "zakořenění" a z celé skupiny vyzval právě Françoise, aby do něj zatlačil. No a on to udělal, stejně jako to dělá nám. Pak se už na hodině profesor neukázal a do konce semestru měli někoho jiného.
 
K dotazu - je to velice individuální a záleží na naturelu každého z nás.
 
Obecně jsou dvě cesty:
1) Když houslový virtuóz pan Šporcl poté, co už koncertoval všude možně po světě, se objednal k jednomu učiteli hry na housle v Americe, a on ho nechal jeden měsíc hrát jen jeden tón. Stejný přístup měl ke hře na sitár Ravi Shankar a Roop Verma. Tohle je jedna cesta.
 
2) Když byl Françoisův syn Paul doveden k tomu, aby začal hrát na klavír, tak když přišel k učiteli a ten se zeptal - co má rád? On řekl, že Hvězdné války. Učitel sáhl do knihovny a vytáhl noty k Hvězdným válkám a dal mu je. On pak spěchal každý den ze školy domů, aby mohl hrát, a nesmírně ho to těšilo a rozhodně mu nevadilo, že u klavíru strávil několik hodin denně.
 
My jsme se s Françoisem vídali maximálně 2 - 3 krát do roka. Na semináři jsme se učili vždy formu a pak se vraceli k základům. Sestava 88 forem se kompletně naučila na týdenním semináři. Kdo chtěl, se pak vracel k principům, kdo chtěl dělat formu, dělal si pak formu. Za sebe to vidím jako zdravý kompromis. Je třeba trénovat jednotlivé věci, ale pak si je spojit do nějakého celku, který mě bude těšit a díky tomu celku procvičujete i konkrétní principy a koncepty včetně stabilizace.
 
Dnes se spousta lidí nenaučí pohyby první část sestavy ani za několik let. Klíčové je podle mě to, jaký má daný člověk záměr a co od cvičení chce. Podle toho se pak odvíjí jeho praxe. Současně pokud mám učit první část formy v klasickém kurzu v týdnu v rámci školního roku, trvá její výuka často celý rok. To samé lze naučit v rámci týdenního uceleného kurzu. Jednou jsme to naučil v rámci tříhodinového semináře v Praze. Hodně záleží na skladbě lidí, kteří se sejdou. Co mají již za sebou, jakou mají pohybovou průpravu a pohybovou paměť. Každopádně naučení se pořadí pohybů je podle Françoise sedm procent práce na celku. Já si myslím, že je to méně, ale tři procenta sem, tři tam.
 
Máte-li možnost se učit, učte se. Jak můžete teď jasně vidět, není to samozřejmost. Minulé léto jsme s Françoisem cvičili ve Vršově sestavu liuhebafa. Nikdo z nás není ani zdánlivě v levelu, že bychom na to měli, ale byl by hřích se o to nepokusit a je skvělé mít další perspektivu, kam může praxe vést. A až se k tomu levelu přiblížíme, jako bychom to našli.
 
Nejít dál v sestavě je jako říct, že nebudu malovat dřív, než to budu umět alespoň jako Picasso, ale jak se chcete k tomu levelu dopracovat, když nemalujete? Myslíte, že Klimt nakreslil Polibek jako svůj první obraz? Že Bach začínal fugami?
 
Samozřejmě pohyby a pozice, které sestava obsahuje, by měly být tomu, co děláte, alespoň trochu podobné. Je na učiteli, kdy uvidí vaše maximum a nebude vás trápit na něčem, co pro vás stejně už v dané chvíli nemá význam a je prakticky nezachytitelné. Tady je trochu past hromadných akcí, kdy se posunout dál ve výuce. Jedni už to dávno vědí a útrpně na vás hledí, proč vysvětlujete něco, co je přece jasné, druzí trochu něco útržkovitě tuší a třetí se už jen kývají a mají před očima neproniknutelnou mlhu a slyší hluboký hlas vodní sirény. Takže varianta zlaté střední cesty znamená, že naštvete všechny. Pro půlku je to pomalu, no a pro druhou moc rychle. Tady může učitele před zlynčováním zachránit jen jeho charisma, ostrovtip a konejšivý, klidný, na všechny strany trpělivě vysvětlující hlas.
 
Ani naprosto špatné provedení formy vám nemůže ublížit. Bude to čistá kakofonie, ale to vůbec nevadí! Cvik dělá mistra. Mistr je prakticky někdo, kdo už v daném oboru udělal všechny myslitelné chyby a velký mistr ještě nějaké k těm běžným přidal. Každý se učí různě rychle, má k tomu jiné dispozice. Někdo startuje pomalu, ale prostě pomalu vytrvale kráčí a postupně předejde všechny, kteří měli rychlý začátek. Startovací čára je u každého někde jinde, jak pak vynášet nějaká doporučení a dávat rady, když chceme být poctiví?
 
Co se týká stabilizace a osy. Opět záleží, kde se v rámci praxe nacházíte. Osa je nejen těžnice těla, ale má hlubší význam z hlediska energie, směru nebe a země, nebo třeba také toho, kde se vůči něčemu nacházím. Axis mundi neboli osa světa je jiným názvem pro taiji pól, sušumnu nádí, centrální kanál. Osu můžeme tedy promítat skrz tělo, můžeme ji ale i protáhnout, roztáhnout, zpřesňovat, prohlubovat, pohybovat se po ní.
 
Osu z hlediska těžnice používáme k opětovnému zapnutí integrovaného stabilizačního systému, pokud nefunguje jak má. Návratem do osy (místa, kde nemusím použít sílu) dojde k vypnutí povrchových svalů určeným pro pohyb a k aktivaci svalů, které mají dělat oporu, a stabilizace se přestane dít silou, ale tvarem. Každopádně lze říci, že stabilizace se bez osy neobejde, ale osa bez stabilizace ano.
 
Když to shrnu - Hrajte jeden tón a pak si zahrajte písničku, kterou máte rádi. Když už ji budete umět, přivede vás to k tomu, že pokud chcete to, co děláte, vylepšit, rádi se opět k hraní jednoho tónu a jednotlivých přechodů vrátíte, ale to už vám bude dávat smysl, budete vědět, proč to děláte, a bude vás to těšit.


 

Kontakt

TAIJI-QIGONG-JABLONEC +420777121766 hosek.luk@seznam.cz